O knoflíku a medvídku

Svět je plný lidí, malých i velkých i takových tak akorát, chytrých i hloupých i těch, co to na sobě nedají znát. Když budu chtít hledat dva stejné, řeknete mi, že je zbytečné na Dona Quijota si hrát. Já Vám však musím oponovat, že i tak máme všichni alespoň jedno společné. Touhu po štěstí. Všichni se za ním denně pachtíme, ať už pro něj přeskakujeme kanály, či jej na louce v jeteli hledáme. Pliveme na zem jak nezdvořáci, když zeleného trabanta vidíme. Často se i za knoflíky chytáme, když kominíka spatříme, protože to i malé dítě ví, že kominík kromě žebříku i štěstí nosí.  

Obzvláště chudé děti, které mají spoustu krásných ale nesplněných přání, tajemství o kominíkovi a štěstí znají. I malý Jiřík tak denně mohl toužit po krajíčku chleba, po kornoutku zmrzliny, po houpačce, nebo po objetí maminky, která mu tolik chyběla. Žil v malé vesničce a neměl mnohé, měl jen kupičku starých hadrů pod malým dřevěným přístřeškem a medvídka, který mu byl přítelem. Objímal jej před spaním jako kdysi maminka, hřál jej v noci, aby nezmrzl. Povídal mu pohádky na dobrou noc.  

Nestačilo však jen znát tajemství o kominíkovi, i knoflík jste ke štěstí museli mít. Na Jiříkových ošuntělých šatečkách však právě takový knoflík scházel. Jiříka velice rmoutilo, že i on nemůže být šťastný. Celé dny pak nemyslil Jiřík na nic jiného, než jak si takový knoflík opatřit. Většina dětí na to měla tatínka, který knoflík koupil a maminku, která jej přišila. Ale tudy Jiříkova cesta ke štěstí nevedla. Jiřík měl jen medvídka. 

Zdálo se, jakoby ke knoflíku a splněným přáním žádná cesta nevedla. Když se na nějaký pokoušel vydělat, nesetkal se s pochopením. Lidé dobří, kteří jej nechali nosit vodu nebo dříví, mu za práci dávali raději jídlo. Mysleli si, že tak malému chlapci spíše prospějí. Kolikrát, když se Jiřík najedl, byl tak blažený, že zapomněl na knoflík a myslil si, že štěstí dobude i bez něho. Ale jak zmizelo blaho z bříška, zmizela i naděje na štěstí a Jiřík měl zase před očima jen ten knoflík. Často si představoval, že jeho medvídek je stejně kouzelný jako knoflík držený před kominíkem a že mu splní všechny přání

Dlouho toužil Jiřík po knoflíku, až  mu toto přání splnilo. Uviděl na ulici malé děvčátko, které mělo na kabátku knoflík visící už jen na slaboučké nitce. Vysnil si Jiřík, že by děvčátko mohlo ten knoflík ztratit a on ho najít. Ještě dnes by mohl mít všechno, na co by jen pomyslel. Po čem Jiřík toužil, se také stalo. Děvčátku se knoflík z kabátku utrhl a spadl na zem. Třpytil se tam jako drahokam, ale přesto jej nikdo nezpozoroval. Jiřík už jej tisk v ruce a pospíchal domů, aby si jej ještě dřív než se setmí, přišil nitkou z hadrů, na kterých spával. Přitom myslel na holčičku, která tak přišla o kousek svého štěstí a usmyslil si, že až ho knoflík udělá šťastným, vrátí jej  a možná i něco přidá.

Druhý den Jiřík brouzdal ulicemi a hledal kominíka a přemýšlel, co by si přál. Rozhodl se pro křišťálový zámek a pomeranč. Když tu  konečně spatřil muže černého jak mouřenína. Stiskl v ruce knoflík sice pečlivě, ale jen vetchou nitkou přišitý. Jiřík celý zbledl a chvěl se. V kapse však cítil svého medvídka a jeho podporu. Už se chystal vyslovit své přání. V tom však nitka nevydržela Jiříkovo stisknutí a knoflík mu zůstal v dlani ležet jako uvadlé kvítko. Zbořil se tak Jiříkovi celý svět. Hrdlo se mu stáhlo a do očí mu vyhrkly slzy jako hrachy. Plakal tak usedavě, že i onen kominík se k němu obrátil a začal jej utěšovat. Jiřík však nepřestával vzlykat a naříkat, že vzal knoflík, neboť nesplněné přání považoval za trest. Neměl té holčičce brát knoflík. Když jej však kominík pohladil po vlasech sice úplně černou ale teplou rukou, Jiřík náhle vzlykat přestal. Kominík si jej vzal domů a cestou si nechal vyprávět příběh o knoflíku, křišťálovém zámku a pomeranči. Zámek ani pomeranč chlapci nabídnout nemohl, ale dal mu mnohem víc, domov a teplou polévku. Jedno přání se však Jiříkovi splnilo, mohl knoflík vrátit. Dcera kominíka Zuzana byla holčička, které knoflík vzal. Aby svůj čin napravil dal jí i to jediné, co měl, svého medvídka. Maminka pak navečer knoflík přišila na medvídka a dala ho Jiříkovi a Zuzance mezi postýlky v křišťálovém zámku, aby jim plnil přání.

A tak tomu medvídkovi lidé šeptají svá přání a chytají ho za knoflík, jak se to odpradávna dělávalo, když šel kominík. Protože kdyby to nebyla pravda, jistě by to nedělali.

Tak vidíte: všichni lidé mohou být po svém šťastni.