O přacím medvídku

Když je Vám skutečně zle, potřebujete opravdového přítele.

I můj bráška Jiřík takového měl. Malého roztomilého medvídka se sametovým čumáčkem. Stejně jako mému bráškovi mu lumpárny koukali z očí, a tak si vydrželi spolu hrát celé dny.

Nebyl to totiž obyčejný medvídek, jakého si můžete koupit v každé hračkárně. Ale byl to medvídek Přací, který vypadá přesně podle Vašich představ a naslouchá Vašim snům a přáním.

Proto si s Jiříkem tak rozuměli.

Byla to nerozlučná dvojka. Než však Jiřík musel do školy a medvídek na polici. Toho dne se stal z Jiříka velký kluk a velcí kluci přece nechodí všude s medvídkem. Tak velký ale Jiřík ještě nebyl. Když paní učitelka první den ve škole  řekla dětem, aby si vytáhly pastelky a všichni si zkusili namalovat písmenko A, Jiřík se rozbrečel. Ty krásné nové pastelky, co dostal od dědečka, si teď, když už s nimi konečně smí malovat, zapomněl doma. Ostatní děti se mu za slzičky pochopitelně smály.

Jiřík byl nešťastný a přál si kdyby tak aspoň měl u sebe svého medvídka. Ten by mu jistě pomohl, jako už kolikrát předtím. Spolu vždy všechno zvládli. Stačilo jen, aby jej držel za tlapku a dokázal všechno, na co jen pomyslel.

Druhý den už Jiřík do školy vyrazil lépe připraven. S medvídkem se domluvili, že jej vezme s sebou a on mu pomůže najít si ve škole nějaké kamarády. Jiřík mu však musel slíbit, že už nebude brečet. S medvídkem v podpaží a čerstvě ořezanými pastelkami v tažce vyrazil ráno vesele ke škole.

 Ale jakoby mu nebylo přáno. Před vchodem do školy upadl a i s medvídkem se natáhl jak široký tak dlouhý do obrovské louže. Už už chtěl začít natahovat moldánky, když tu mu medvídek připomněl, co slíbil. Rychle se zvedl a hrdě kráčel do třídy pyšně svírajíc medvídka v ruce. Ostatní děti se mu sice smály, protože bláto měl až za ušima. Ale Jiříkovi to nevadilo, on byl na sebe pyšný. Věděl, že teď už se nerozbrečí kvůli každé hlouposti. Na školní útrapy není už přece sám, má tu svého medvědího přítele, s kterým dokáže všechno na světě.

Jen těžko mohl v té chvíli tušit, že po návratu ze školy bude jen marně hledal medvídka v tašce. Jakoby se po něm zem slehla. Kde jsem ho jenom mohl zapomenout, bědoval Jiřík. Chvíli brečel, chvíli nadával a nakonec se zoufalý posadil před dům na schody. Pomyslel si, že už nebude nikdy šťastný, už nikdy se mu nesplní žádné přání. Protože ani všechny hračky na světě nemohou Jiříkovi jeho Přacího medvídka nahradit.

Když v tom cvakla branka a na příjezdové cestě se objevil malý chlapec s medvídkem v ruce. Zapomněl sis jej v šatně, křičel chlapec už z dálky.

Ale nezapomněl. Jenže to věděl jen medvídek, musel přece dodržet své slovo a najít Jiříkovi nového kamaráda.

Chlapci se stali nerozlučnými přáteli a maminka přišila medvídkovi knoflíček, aby si jej Jiřík mohl připnout na tašku a už ho nikdy neztratil.